Na Tricouni Peak vede jedna velmi jednoduchá a pohodová cesta, kterou jsme už dřív řešili. Je to klasický trail, který se vine kolem jezer a pozvolna stoupá nahoru. Ideální pro ty, co chtějí krásné výhledy bez zbytečné dřiny.

Jenže my jsme si samozřejmě nemohli vybrat tu snadnou variantu. Rozhodli jsme se jít úplně jinudy a zpětně bych řekla, že jsme si zvolili asi tu nejhorší možnou trasu. Cesta vedla přes hustý les, plný padlých stromů, mokrých kamenů a křoví, které se nám neustále zachytávalo o batohy. Každých pár desítek metrů jsme naráželi na výkaly od medvědů a cougrů, takže jsme šli s hodně otevřenýma očima a každé zapraskání v lese nám zvedlo tep.

I přes to všechno to ale mělo svoje kouzlo. Jakmile jsme se dostali z lesa, otevřelo se před námi údolí pod Tricouni, které bylo naprosto nádherné. Zelené louky, potok, který se klikatil mezi kameny, a kolem hory, které se zvedaly do výšky. Všechna ta námaha a nervy najednou dávaly smysl.

Na tyhle výlety si vždycky beru sušené jídlo. To, že jdu kempovat, neznamená, že se nechci dobře najíst. Tentokrát jsme měli Adventure Menu z Česka – kvalitní, chutné a jednoduché na přípravu – a k tomu Mountain Meal Prep, které vyrábí slečna z Pembertonu. Obě jídla byla skvělá, a po celém dni chození v lese to byla úplná odměna.

Kempovali jsme u malého jezera, které vypadalo jako z pohlednice. Klid, čistý vzduch a jen zvuk vody, která se tříštila o kameny. Ráno jsme se probudili do mlhy, která se pomalu rozplývala mezi stromy, a všechno působilo úplně neskutečně.

Celý tenhle výlet byl pro mě přesně to, proč mám tyhle dobrodružné dny tak ráda. Trochu stresu, trochu dřiny, hodně krásy a nakonec ten pocit, že to všechno stálo za to.